ZŠ Pardubice - Studánka - Můžeme být rádi, v jaké zemi a době žijeme

Každý den musíme zvládnout tisíc věcí. Dospělí, ale i děti. Doba je rychlá, technologická. Řešíme více či méně banální problémy. Mnohdy nestíháme plnit povinnosti, ztrácíme sílu, motivaci. Přijímačky se blíží, vysněné školy jsou vybrané, přihlášky odeslané. Budou testy lehké? Sednou nám? Nebo nás nemile překvapí? Zvládneme stres, stihneme vše v časovém limitu?

Na své aktuální starosti jsme na chvíli úplně zapomněli. Podnikli jsme totiž exkurzi do Osvětimi a musíme vyjádřit obdiv a úctu všem, kteří táborem prošli. Dozvěděli jsme se mnoho nových informací. Procházet místem s magicky ponurou atmosférou bylo tiše obohacující. Tady šlo o život. Tady se o osudech lidí rozhodovalo z minuty na minutu. Bez soucitu. Beze svědků. Proti zákonu lidskosti.

A tak jsme rádi za tu naši současnou možnost volby. A tak jsme vděční za vybojovanou svobodu a bezpečí domova.

Amélie Vondrová, 9 C: Minulý týden jsme se školou navštívili koncentrační tábor Osvětim. Věděla jsem, že to nebude snadná exkurze, ale chtěla jsem vidět, jak strašné to bylo, abych si to mohla lépe představit a připomenout si, že moje každodenní problémy jsou ve srovnání s tím vším bezvýznamné. Četla jsem o tom v různých článcích, viděla dokumenty, ale stát na místě, kde se to všechno dělo, je úplně jiný pocit. Nejdříve jsme prošli část Auschwitz I a  poté jsme se přesunuli do Auschwitz II – Birkenau. Když jsme přijeli, bylo chladno, ale svítilo sluníčko. Bylo tam mnoho lidí, což mi ze začátku bránilo naplno vnímat tu hrůzu. Dostali jsme slovenskou průvodkyni, ale ze začátku jsem jí moc nerozuměla, takže jsem si četla informační tabule a snažila jsem se vše vstřebat sama. Procházeli jsme jednotlivé budovy a dozvídali se o brutálních podmínkách, ve kterých zde vězni přežívali. Bylo těžké si představit, kolik lidí tu zemřelo a jak kruté zacházení museli snášet. Nejvíce mě zasáhl pohled na obrovské množství lidských vlasů vystavených za sklem. Když jsem si uvědomila, že každý ten pramen vlasů patřil někomu, kdo tam trpěl a zemřel, bylo to strašné. Stejně tak mě šokovalo, v jakých podmínkách lidé museli přežívat – dřevěné baráky bez jakéhokoliv komfortu, kde na jedné třípatrové posteli spalo klidně i 21 lidí. V zimě jim musela být nesnesitelná zima. Neměli možnost pořádné hygieny, byla tam spousta nebezpečných nemocí, k jídlu dostávali úplné minimum, například pár lžic takové polévky ze zbytků. Každý den museli jít pracovat. Překvapilo mě, že nejlepší práce byla čištění záchodů, protože aspoň znamenala trochu tepla uvnitř. Přitom bychom si dnes řekli, že právě tahle práce je tou nejhorší. I když jsem se snažila vše vnímat už na místě, teprve v autobuse mi naplno došlo, jak strašné to bylo. Nemohla jsem přestat přemýšlet o tom, co museli prožívat, jak se asi cítili. A ani nevěděli, jestli se dožít rána. Druhý den jsme měli projekt pro páté třídy. Bylo super, že jsme své zážitky mohli předávat i mladším spolužákům. Bylo těžké o tom mluvit, ale zároveň jsem cítila, že je důležité to sdílet, aby se na tu hrůzu nikdy nezapomnělo. Myslím, že každý by měl jednou Osvětim navštívit. Aby pochopil, jak důležité je, aby se něco takového už nikdy neopakovalo.

Marika Gebertová. 9.B: Výlet do Osvětimi mě zaujal, jelikož jsem viděla část historie, která ovlivnila miliony životů. Byl to zajímavý zážitek, sice docela smutný, ale myslím si, že je potřeba, aby to lidé viděli, protože se to bohužel děje dál. Výklad byl zajímavý, líbilo se mi, že nám paní průvodkyně neříkala jen nazpaměť naučené věty, ale dala nám k tomu i různé příběhy. Jeden z těch příběhů mám v hlavě doteď a musím o něm pořád přemýšlet. Překvapilo mě, jak je to obrovský areál, skoro jsem ani neviděla na konec. Nedovedu si představit, že by se to stalo třeba mně nebo mým blízkým. Připadalo mi neuvěřitelné, že chodíme po stejných cestách, jako chodili oni, když šli třeba na smrt. Jsem ráda, že jsem se narodila v této době, jelikož po výletu jsem se vrátila domů, do tepla, ke své rodině, do své postele, a oni tam byli rádi, že přežili den. Je to absurdní, v dnešní době jsou lidé strašně pohodlní a u některých jedinců mi i přijde, že si neváží své svobody, toho, že nemůže se nemusí bát, když říkají své názory, Osvětim je vzkazem pro spoustu budoucích generací, že svoboda není samozřejmost a musí se za ni bojovat.

Vojtěch Havlíček, 9.B: Exkurze do Osvětimi byla velmi zajímavou zkušeností. Na vlastní oči jsme zřeli to, co bylo před téměř osmdesáti lety vybudováno k systematickému vyhlazování lidské rasy. Návštěva takového místa ve mně vzbuzovala zvláštní pocity. Když si jen představím, že mi namístě, kde jsem stál najedený a oblečený, stáli hladoví, téměř nazí a vystrašení lidé, kteří nevěděli, jak a kde skončí. Každou chvíli mohli být zavoláni a posláni na vlastní smrt, aniž by o tom předem věděli. Velmi mne zaujalo to, v jakých vagónech do samotné „továrny na smrt“ byli dováženi. Obyčejné vagony pro dobytek a v nich se muselo těsnit až 100 lidí. Vůbec si neumím ani představit, v jakých podmínkách museli do tábora dojet. Při příjezdu však přeživší čekala ještě daleko horší věc. O jejich životě rozhodovalo pouhé jedno mávnutí rukou, které je buď poslalo rovnou na smrt, do pekla plynových komor, nebo na druhou stranu, na nucenou otrockou práci. Tak či tak musel, museli si projít peklem na zemi. Jsem velmi rád, že jsem mohl takové místo vůbec navštívit a díky tomu mít lepší představu o životě vězňů. Je velmi smutné, že takové místo vůbec vzniklo, a ještě smutnější je to, co museli lidé, kteří v táboře pobývali, zažívat.

žáci 9.A, 9.B, 9.C

Tomáš Zářecký, Lucie Kovářová, Dominika Pospíšilová