Výsadou zkušeností je jejich nepřenositelnost. Abychom mnohým věcem porozuměli, dokázali je náležitě ocenit a uvědomili si jejich význam, náročnost či bolest, musíme si je prožít na vlastní kůži. Ne vždy se to povede, a ne vždy to je něco, o co bychom stáli. Asi každý z nás by dokázal vychrlit na jeden nádech tucet zkušeností, bez kterých by se obešel, stejně jako další tucet, které by si vážně přál prožít, ale… Až jednou… až bude čas… až budou peníze… Až… Až taky už nebudeme. Často také hodnotíme a soudíme druhé, aniž bychom znali celý příběh. Chováme výhrady vůči svým rodičům / dětem, kamarádům či kolegům, sousedům i naprosto cizím lidem. Kriticky nazíráme jejich životy, aniž bychom sebrali odvahu podobně neúprosnou optikou pohlédnout na ty vlastní. Odsuzovat nebo kritizovat druhé je o tolik snazší než sebe… A také o tolik povrchnější a hloupější, protože nikdo nenosíme boty ostatních a nežijeme jejich životy. Ani když se jedná o naše nejbližší, netušíme mnohdy zhola nic, natož u lidí, které potkáme na pár prchavých okamžiků v našem rychle pomíjejícím životě. Někdy je dobré zažít něco, co nám nastaví zrcadlo a otevře oči.
A proto žádná zkušenost není zbytečná ani špatná, protože nás vždy určitým způsobem posune či nasměruje, nasvítí nám realitu pod určitým úhlem. Samozřejmě, že to může být ošklivý, nechtěný i bolestný úhel. Jenže i ten je součástí celku a bez něj bychom třeba nedokázali docenit radost či krásu jiných prožitků. Za tu více jak dekádu ve školství jsem toho, troufnu si tvrdit, zažil už také poměrně dost a spousta těch věcí je svým způsobem těžko vysvětlitelná někomu, kdo si tuhle profesi nezkusil. Část z toho je možná i nepublikovatelná… Přesto mě nepřestává překvapovat i bavit, že i po těch letech člověk zažívá a objevuje nové věci, které obohacují a rozšiřují jeho osobnost. Jako nyní, když na třídnické hodině s mými deváťáky padl navrhl na dosti netradiční „výlet“ – Pragulic aneb poznej Prahu jinak, poznej Prahu očima lidí bez domova. Někdo jezdí na vánoční trhy, někdo si zaskákat do jumparény, jiný na Karlův most, další do muzea… A my? My pojedeme… no… za trochu jinými zkušenostmi.
Ač si to nerad přiznávám, stárnu, a tak mnoho věcí, o kterých mluví mí žáci, už prostě neznám. Jsem holt dost mimo (do toho se opakuju, odbíhám od tématu, nepamatuju si, kde jsem minule skončil s látkou… vykládám vtipy, kterým se nikdo nesměje… mluvím o lidech, které mí žáci neznají…). Takže když zaznělo „Pragulic“, musel jsem si trapně vše vyhledat, abych vůbec věděl, o čem se bavíme. A čím více jsem četl a zjišťoval, tím více se ve mně kupily naprosto protichůdné pocity. Na jedné straně jsem žasl a říkal si: Wow, to je skvělý! To budou věci, informace, zkušenosti, co se člověk jinak a jinde nedozví, může nám to tolik předat, změnit pohled na tolik stereotypů…! A současně se ve mně spustil jakýsi vnitřní alarm, hlavou se mi rozezvučelo varování: Ale může to být i naprosté fiasko! Průšvih! Kdoví, co všechno bude říkat? A nepojedeš tam se svejma kámošema (který ani nemáš) nebo manželkou, nepovezeš tam s sebou dospělý lidi, ale patnáctiletý puberťáky. Cizí děti, ne vlastní. Co když to bude za hranou? Nebo nebezpečný? A druhá strana mince, co když se ti tvoji puberťáci budou chovat hrozně, fotit, natáčet, neposlouchat, dělat ostudu?
Co bylo zajímavé, že každý, komu jsem to téma předestřel, zareagoval obdobně: Jo, to zní úžasně, ale… Hm, tak díky za radu. Nicméně když jsem se nad tím zamyslel, tak to vlastně byl super nápad a nebylo proč váhat: 1) žáci sami přišli s nějakými návrhy, co podniknout, 2) byla to akce, která mi dávala hlubší smysl a mohla nám všem něco předat, 3) mělo to širší podporu napříč třídou. Takže jsme do toho šli a na rovinu – byla to fascinující zkušenost a výborně investovaný čas a pozornost! Každému prohlídku s Pragulicem můžu vřele doporučit a to včetně školních kolektivů. Náš průvodce, Karel, dokázal nejenom mě vtáhnout do svého silného příběhu a předat nám spoustu postřehů, námětů k přemýšlení i faktických informací, které člověk prostě nestáhne z internetu nebo neuslyší od nějakého lektora v rámci preventivního programu. Ne v takové formě, ne tak syrové, obnažené, drsné, upřímné, současně ale lidsky a přístupně podané, bez vytáček, bez poučování, bez moralizování. Mnohdy tak, že člověk může polemizovat, zda to třeba neformulovat jinak nebo zda nějaké věci „nevynechat“, ale na druhou stranu, život nevynechává. A nemluví a nejedná uhlazeně.
To setkání ve mně rezonovalo ještě řadu dní a překvapilo mě, že i mnozí deváťáci o něm druhý den dost vyprávěli těm, kteří z různých důvodů nejeli a že i v nich ta ozvěna byla rovněž přítomná a měli potřebu o tom mluvit a druzí jim naslouchat a zajímat se. Mně osobně se díky povídání Karla hodně proměnil (či možná lépe rozšířil) pohled na lidi bez domova. Mnohé věci jsem nahlédl z jiné perspektivy a také se dozvěděl o tom, jaké možnosti lidé bez domova mají, jakých služeb obcí / státu můžou využívat a že prostě není bezdomovec jako bezdomovec a ty rozdíly a jejich důvody jsou mnohdy velké, a že pokud člověk „chce“, má šanci na tom být podstatně jinak než někdo, kdo „nechce“.
Záměrně zde nepíšu konkrétní informace či jednotlivé útržky z vyprávění našeho průvodce, protože to je jeho práce, jeho know-how, vlastně jeho život. Běžte si to poslechnout sami, stojí to za to. Jestli jste o Pragulicu tak jako já doteď navzdory jeho dlouholetému působení neslyšeli, napravte to. Jestli váháte, zda to podniknout, neváhejte. Jestli se bojíte, nebojte se – fakt je to naprosto bezpečné a v „pohodě“.
Závěrem bych rád poděkoval paní učitelce Smotlachové, která s námi vyrazila i všem zúčastněným žákům 9.B, kteří během akce naslouchali, chovali se slušně a někteří z nich využili příležitosti s naším průvodcem diskutovali. Poděkování si zaslouží právě i náš průvodce Karel za úžasnou a neopakovatelnou prohlídku a celá organizace Pragulic.
-
img-20241219-wa0000
