80 let… Dlouhá, nebo krátká doba? Před 80 lety, 27. ledna roku 1945, byl osvobozen největší a také nejstrašnější tábor smrti, jaký lidstvo kdy vybudovalo. KL Auschwitz-Birkenau… Dvě slova, ale nekonečně mnoho bolesti, utrpení a šílenství. Zprůmyslnění smrti. Totální odlidštění. Smrt kam se podíváš. Vždyť kolik fantastických uměleckých děl, převratných vynálezů, objevů medicíny či vědeckých teorií spolu s prostými lidskými osudy, láskami a přátelstvími skončilo ve zdejších plynových komorách? O co všechno lidská společnost přišla vlastní vinou? Když jsem s manželkou poprvé navštívil tohle děsivé místo (mimochodem byl to cíl naší svatební cesty), kde nacisté během druhé světové války v horizontu čtyř let vyvraždili prokazatelně milion a čtvrt lidí (i když samotný velitel tábora Rudolf Höss později tvrdil, že jich bylo více jak tři a půl milionu), panovalo zrovna krásné letní počasí. Dočista nepatřičné pro návštěvu jednoho z nejhrůznějších míst na zemi. Pražilo slunce, bylo vedro k zalknutí, nepohnul se ani lísteček. Mnozí turisté vyhledávali místa zastíněná stromy. Ale na jednom místě do nás udeřil silný a jakýsi ošklivý, vlezlý vítr a chlad, ne takový, který by se dal přičíst na vrub počasí, notabene takovému, které tehdy panovalo. O kus dál se už zase vše rozplývalo v nehybném červencovém žáru. Do KL Auschwitz jsem se od té doby vrátil ještě několikrát, a i když to bylo v různé roční doby a za různého počasí, na tomhle místě se vždy opakuje to samé. Vím, že až tam za měsíc znovu pojedu, opět to tam bude čekat. Smrt tam stále přebývá. Možná prostě nemůže odejít.
Příběhy nejen z Kl Auschwitz-Birkenau bychom si měli připomínat nejen při podobných výročích, ale každý den. Vstávejme každé ráno s úsměvem a vděčností, ať nás čeká sebenáročnější den. Přece je to pořád lepší, než kdyby ten den vůbec nenastal. Je to dar, když se ráno probudíme, obrovský dar! Buďme za něj vděční. Vždycky, když je mi úzko, když cítím vztek, snažím se vzpomenout si na ty nekonečné davy chudáků, které kráčeli do plynových komor a nebo i v 21. století postrádají to štěstí žít ve svobodném, demokratickém státu. Vzpomenu si na všechny známé i bezejmenné hrdiny, kteří obětovali svůj život v boji se zlem pro to, abych já dnes mohl vstát a žít svobodně. A pokud si to člověk skutečně uvědomí, nemůže vylézat z postele s kyselou duší, nemůže běsnit nad tím, že nezbedné děti zase něco vyvedly a zničily, nemůže se vztekat kvůli malichernostem. Naopak musí pocítit neskonalý vděk nad tím, že takové „problémy“ může vůbec řešit. Spousta jiných by je nepochybně také ráda řešila, ale nikdy nedostala příležitost. Buďme vděční a žijme naplno. Vděčnost je něco, co jako mnoho jiných lidských kvalit naší epoše bolestně chybí.
Neřešme hlouposti, nestěžujme si, nespěchejme odnikud nikam, jednoduše se zastavme, rozhlédněme a pochopme, že na světě může být krásně. Že to není záležitost vnějšího světa, ale naší mysli, našeho srdce a celkově našeho pohledu a nastavení vůči všemu, co nás obklopuje. Žijme naplno, žijme v každém nádechu a odhoďme pouta minulosti i strachy z budoucnosti. Většina z nich se stejně nikdy nestane jinde než v naší hlavě. A tu nasměrujme ke hvězdám, k nebeské věčnosti, ne k přízemní šedi a průměrnosti. Žijme naplno každou buňkou našeho těla v každém okamžiku, kdy se těšíme z toho zázračného daru, že se můžeme toulat tímhle světem. Usmívejme se na druhé, protože tím se smějeme sami na sebe. Nenechme se pohltit vírem negativních emocí. Buďme pozitivní. Žijme tak, abychom ničeho nelitovali. Abychom si mohli na konci říct, že nejen ten poslední den stál za to, ale i všechny ty před ním.
80 let od osvobození vyhlazovacího tábora KL Auschwitz-Birkenau si v průběhu ledna a února připomínáme i přímo ve škole.
Nejprve jsme 13. ledna nachystali workshopy „Hledání lidskosti“ a „Proč nechtěl Petr Pan dospět?“ pro zájemce z řad široké veřejnosti, na který dorazili nejen rodiče, ale i bývalí nebo současní žáci, a které – navzdory ponurému tématu – proběhly v úžasné atmosféře.
Několik dní před samotným výročím vyrazily čtyři odvážné žákyně 9.C, Nela C., Sofča D., Amélie V. a Terka H., do dvou pátých tříd, aby svým mladším spolužákům přiblížily přístupnou formou toto temné období dějin. Skládali jsme puzzle, řešili kvízy, prohlíželi si fotky a obrázky, ale třeba si také prošli selekcí… Po jarních prázdninách se pak chystáme navštívit ještě další páťáky.
Ve druhé polovině února se pak vypravíme s celkem 57 deváťáky na exkurzi přímo do KL Auschwitz. Pro mnohé se dost možná bude jednat o jeden z nejsilnějších životních zážitků. Protože pokud máte srdce, nemůžete do tohohle tábora hrůzy přijet a zase odjet a zůstat přitom stejní. A pokud se tam vracíte opakovaně, tak tam vždy kus toho srdce necháte. Ale vím, že i kdybych se tam vypravil stokrát či tisíckrát, nikdy si neodkážu odpovědět na tu prostou, ale děsivou otázku: Kde se v lidech bere takové zlo? Jak můžeme něčeho takového být schopní? Co jsme zač a co je to vlastně „lidskost“? Něco krásného a ušlechtilého, nebo naopak to, co naleznete vedle jednoho ospalého polského městečka jménem Osvětim?