„Ne, nedělej to… Fakt ne!“ opakoval jsem si v duchu, zatímco jsem uspával své třetí, opět nepříliš povedené dítko, a sám jsem bojoval s tím, abych se nevydal do Země Nezemě. Já vím, co vás teď napadá. Pohrával jsem si s myšlenkou trošičku tu roztomilou princeznu (rozumějte vzteklou uřvanou čarodějnici!) přidusit polštářem? Jen malinko přiškrtit přívod kyslíku, aby ochably její vzteky zaťaté pěstičky, rudé tváře chytily nádech do fialova a řev startujícího Gripenu nahradilo tiché sípání? Ne, samozřejmě, že ne…! Alespoň tentokrát jsem měl všechny své obsedantně-kompulsivní poruchy pod kontrolou (už jsem si dvacetkrát blikl vypínačem a byl jsem úplně v pohodě že jo…). „Nedělej to, neblbni…,“ to se jen mé méně rozumné já snažilo tomu ještě méně rozumnému rozmluvit zase jeden ne zrovna rozumný nápad. Projekt pro páťáky. Svoboda vs. demokracie. 17. listopad. Havel. Výročí 35 let. To by stálo za nějakou akci, ne? Příští rok je navíc budeš mít všechny na děják. Do toho někoho vyfasuješ jako třídní. Běž tam, podívej se na něj (rozumějte vyděs se). Kdy, když ne teď? Kdo, když ne ty?
Jo, jo, byl konec října a já byl na cucky. Ne snad z těch dvou měsíců ve škole, ale cestu k nám si našel starý známý, covid, který sejmul mě i manželku, do toho všechny tři děti s laryngitidou noc co noc lapaly po dechu v děsivých výjevech jak z Goyových nočních můr. Byl to prostě skvělý čas vymýšlet takové blbosti, jako střihnout si jen tak čtyři hodiny výuky navíc v jediných volných oknech a dalších aspoň osm se na to připravovat. Fakt že jo. Do toho jsem si s akutní naléhavostí uvědomoval, že jsem stejným nedopatřením přislíbil vystoupení na festivalu dobré pedagogické praxe, přičemž Den D se kvapem blížil a já neměl nic, ale zhola nic připraveného. A do vystoupení zbývaly ani ne tři týdny. Pokud si do toho ještě frknu projektovou hodinu pro pětky, připravím se o veškerý možný čas, kterých bych snad mohl věnovat tomu, abych odvrátil blížící se ostudu před kolegy z celého Pardubického kraje. A tak jsem ten večer udělal něco dosud nebývalého – racionálně jsem si to zakázal.
A hned druhý den dopoledne jsem napsal všem kolegyním z pátých tříd a nabídl jsem jim skvělou hodinu plnou aktivit k blížícímu se výročí Sametu, kterou si pro ně připravili šikovní deváťáci!
Deváťáci, kteří nic netušili.
Hodinu, která neexistovala.
Aktivity, o kterých jsem neměl ani šajnu.
Ale všechny pětky projevily zájem. To bylo skvělé! Cítil jsem spokojenost a odhodlání pustit se do práce. Hra mohla začít.
Nápady se jako skoro vždy vyrojily a šlo jen o to je zpracovat. Jen… Jenže jak přesvědčit manželku, že i když jsem týden doma na nemocenské, tak každý den musím dvě hodiny makat na notebooku? Naštěstí ve školství funguje taková kouzelná věc, že je třeba posílat za sebe suplování, jinými slovy ten chudák, který je doma, aby se dal dohromady, přes e-mail úkoluje jiného chudáka, který půjde učit něco, o čem kolikrát ani nic netuší, do třídy, která vůbec netuší, co se probírá a na veškeré dotazy reaguje zaníceným: „To jsem se ještě neučili! To jsme ještě nedělali!“ Jenže to suplování se poslat musí. Hm…
Takže dvě hodiny na diverzní akcičku bychom měli, manželka mi (opět) slepě důvěřuje, že musím dělat přípravy, stejně jako když mi sedne na lep, že už zase máme poradu, školení, zasedání školské rady… („Jak to, že v pondělí pořád něco máte? O čem se furt radíte a školíte?“ x „To víš, miláčku, taky bych byl radši doma s tebou a s dětmi, ale…“ x „Vy už musíte být proškolení úplně na všechno!“ x „To víš, školství, to je náročný…“). Do pozadí zatím odsunuju problém, že ty dvě hodiny na opravdové suplování budu stejně muset někde najít, ale co, noc to jistí. Spát čtyři hodiny je nutnost, pět pohodlí a šest lenost, tvrdil – podle internetu – údajně Edison. No věřte internetu. Nejlepší je si to ověřit. A ať už to řekl, nebo ne, funguje to. Aspoň tedy prvních pár měsíců.
Okay, hodinu bychom měli, teď ještě nějaké dobrovolníky, kteří ji odtáhnou. Nemohl jsem čekat, než se vrátím do školy, a tak jsem začal lobbovat online přes TEAMS. Úskalí představoval snad jen fakt, že třetina mých deváťáků za tři a půl roku nezaregistrovala, že existují TEAMS, další třetina to sice zaregistrovala, ale nepovažuje jaksi za nutné sledovat, co se v nich děje, a tak mi zbývala jen třetina těch zodpovědných, pracovitých, motivovaných a… v nějakém paralelním vesmíru snad existujících žáků. Přemýšlel jsem, čím vším je budu muset uplácet, jaké hory a doly naslibovat, načež se mi – fakt dobrovolně – přihlásilo hned šest skvělých holek! A jak později vyšlo najevo, minimálně jedna „byla přihlášena“ jinou, aniž by to tušila – inu, jsem rád, že jsem v některých ohledech své žáky inspiruji.
Když jsme kráčeli na první speciální hodinu, místy mezi námi probleskovala mírná nervozita – vůbec jsme si to nevyzkoušeli, nesecvičili se, nedomluvili se, ale přesto – povedlo se to! Páťáci se ukázali ve výborné formě a moje holky se zhostily rolí učitelek s přehledem i určitou grácií. Na druhou hodinu o den později bychom tak mohli vyrazit s mnohem větším klidem, kdyby… Kdybych ráno v Bakalářích nezjistil, že budeme v počtu mínus dvě! Dvě ze šesti. Třetina týmu. Když na nás přitom čekalo pět skupinek dychtivých páťáků a každá skupinka potřebovala svou slečnu učitelku… Odložit to? Pche, kdyby Spojenci odložili vylodění v Normandii, mohl jsem třeba dneska učit úplně jiné dějiny. Zaskočil jsem proto do vedlejší třídy a s větou „Chcete se ulejt ze čtvrtý hodiny?“ jsem hned ulovil dvě nevinné duše. Vodník, hrnečky a tak. Někdy je to tak jednoduché. Ale zcela vážně, obdivoval jsem jejich odvahu. Vůbec nevěděli, do čeho jdou, ještě patnáct minut před začátkem Hodiny H ode mě neměly žádné instrukce, přesto se nezalekly a skočily do toho po hlavě. Věřily mi, když jsme je ujistil, že to zvládnout, a věřily v sebe, že to zvládnou. A byly víc než zdatným záskokem. Nejkrásnější okamžik pak nastal, že když jsme o dva dny později vyráželi už v obnovené původní sestavě zpět do akce, přišla tahle dvě děvčata a přivedla s sebou ještě třetí, jestli by náhodou nemohly jít taky, že se jim to minule moc líbilo…
A víte, v tu chvíli mě tak nějak napadlo, že budeme mít vlastně v lednu výročí 80 let osvobození Osvětimi… A v květnu že to bude 80 let od konce války… Hm… Ale pak jsem si řekl – NE! Konečně. Důrazně a odhodlaně jsem si řekl – NE! Budeš zařizovat exkurzi do Osvětimi, v lednu máš další dva workshopy, musíš dokončit synopse k páté knize, do Učitelských novin jsi už měsíce nic nenapsal… Jo a taky máš jen tak náhodou tři vlastní děti a budou ty zatrolené Vánoce! Dárky, stromek a tak. Takže NE, jasný? NE! A když jsem si to tak hezky a srozumitelně vyargumentoval sám pro sebe, pocítil jsem sílu a vyrovnanost hodnou mistra Yody. A nahlas jsem řekl: „Tak já s vámi připravím něco na druhou světovou válku a holocaust, chtěly byste?“
Jasně, že chtěly.
A to bylo prostě skvělý. Protože co víc bych mohl chtít já? Krom teda odpočinku. Sice nevím, kdy to všechno stihnu, ale znáte to… Leden je až za dlouho.
Na závěr bych chtěl moc poděkovat všem milým paním učitelkám z pátých tříd, že měly tu odvahu a pustily nás na svoje svěřence. Poděkování si zaslouží i samotní páťáci, kteří, ač aktivity nepatřily rozhodně k těm lehkým, je zvládali mnohdy až s neuvěřitelně rychlostí a lehkostí a nebáli se s námi mluvit a diskutovat. Každá hodina byla jiná, každá pětka se projevovala jinak, ale všechny hodiny bez rozdílu jsem si užil nejenom já, ale i holky z 9.B a 9.C, kterých se nakonec zapojilo hned devět. A těm všem patří poslední a velké díky! Áně a Terce Kutinovým (kašlete na trému, holky), Majdě Bořkové a Majdě Sokolové (ta k tomu právě chudák přišla jak slepá k houslím), Yasmince Hadaji, Johy Jelínkové a pak obětavé výpomoci v podobě Nelči Capouškové, Sofči Duškové a Amálky Vondrové.