Místa s pohnutým osudem se často nachází jen kousek od nás – mnohdy kolem nich chodíme, třeba i celé roky, aniž bychom tušili, jaké příběhy ukrývají a o čem můžou vyprávět letité stromy, mlčenlivé kameny, udupané pěšiny… Vytrvalí svědci bezpočtu událostí, ve kterých však příliš zahloubaní do sebe nevidíme víc než kus přírody, zastávku na cestě do školy, kus města… Pro nás nic výjimečného, ale pro jiné to třeba byla pěšina vedoucí před popravčí četu. Udusaná hlína, po které kráčeli vstříc smrti. Nad nimi se klátí v podzimním vichru stromy, které v tichosti naslouchaly třesknutí ran a přihlížely tomu, jak se bezvládná těla složila k zemi. A za nimi další. A další… A další… A jestli od té události uplynulo osm dní, osmdesát let nebo osm století, to je jim jedno. Stále tam jsou, stále mlčky a nechápavě sledují počínání lidského druhu, často zvrácené a kruté, hrdinské i zbabělé, spravedlivé i ubohé…
Jedno takové místo se od naší krásné školy nachází opravdu téměř co by kamenem dohodil. Na první pohled působí skoro až idylicky. Klidně, nenápadně, podivně tiše v ruchu okolní zástavby… Místo, kam si zajdete vyčistit hlavu se psem, sednete si na lavičku a otevřete knihu nebo mobil, uděláte si pěknou fotku, když se podzimní listí začne vybarvovat do krvavých odstínů… Ach ano, krev… Krev tady tekla… A nebylo jí málo.
Památník Zámeček. Místo, kde nacističtí okupanti popravili 194 vlastenců, hrdinů, lidí aktivních v odboji i lidí zcela nezapojených, kteří prostě jen měli cosi, co snad ani nelze nazvat smůlou.
Dnes najdeme na místě hrůz druhé heydrichiády jedno z nejlepších muzeí, které lze u nás navštívit. Jak jsme se dozvěděli, dokonce jedno z padesáti nejlepších v Evropě. To už něco vypovídá o vysoké kvalitě. A dodejme, že právem.
Když jsme se všemi třídami 9. ročníku postupně v září a říjnu památník Zámeček navštívili, nešlo o – v uvozovkách – obyčejnou prohlídku. Ona už ta sama o sobě je svými exponáty a unikátními materiály dechberoucí a srdce v klidu nenechávající. Ale naši žáci absolvovali i vynikající workshop na téma osudů obětí 2. heydrichiády z Pardubic. Pracovali s texty, fotografiemi a videem. Spolupracovali v týmech. Přemýšleli. Mluvili. Skládali střípky mozaiky do ponurého, ale současně nadějného celku.
Cože? Nadějného? V čem?
V tom, že se vždy najdou lidé, kterým to není jedno. Kteří jsou ochotni bojovat a obětovat vše, včetně života, aby se postavili zlu. A je jedno zda v roce 1942 nebo 2024. Proti zlu se zkrátka bojovat musí. Ať přichází z jakékoliv strany a pod hlavičkou jakékoliv ideologie, zvenku či zevnitř. Zlo totiž zůstává zlem. A s ním se nevyjednává, jemu se neustupuje.
Zlo musíme buď zastavit a porazit, nebo mu podlehnout. Pravda, vždy se najdou tací, kteří zvolí třetí cestu. Ochotně mu přisluhovat… I takových je v každé epoše a zemi vždy víc, než je zdravé. Ale chtěl bych věřit že právě tímto úsilím, návštěvami, besedami a dalšími věcmi se my na Studánce snažíme o to co nejvíce v našich žácích probudit povědomí o důležitosti svobody, demokracie a práva, že v nich postupnými krůčky budujeme demokratické postoje, že jim nabízíme skutečné lidské hodnoty. Jestli je uchopí, nebo nechají válet v bahně cesty, je jejich volba. A jejich odpovědnost za jejich budoucí svět.
Musím se přiznat, že jsem na svou třídu, 9.B, v části, kdy museli projevovat aktivitu, samostatný přístup a kritické myšlení, byl hrdý. Ano, vždy to může být ještě lepší, ale bylo jasně poznat, že tihle lidé dokáží o věcech samostatně přemýšlet, dokážou kriticky myslet. Do společné práce a promluvy se nakonec zapojil každý. Ano, ne všichni s nadšením, ale necouvl nikdo. A někdy potřebujeme právě tohle – necouvnout a vytrvat. Nevzdat to.
Lidé, jejichž krev tekla na Zámečku, to také nevzdali. Díky nim tu dnes jsme.