ZŠ Pardubice - Studánka - Pěšky, na kole, na vodě... šestka byla jízda!

Je to sotva den, co jsem psal (notně vyčerpaný) článek o našem druhém cyklovýletu a už opět hrbím záda nad notebookem (ještě více vyčerpaný), abych napsal aspoň pár postřehů z výletu na paddleboardy, kdy jsme nejprve pěšky překonali vzdálenost mezi Studánkou a Kuněticemi (mnohem rychleji, než jak odhadovaly mapy.cz – holt neznají 6.B) a následně jsme nějakých šest kilometrů sjížděli Labe a blbli na skákacích atrakcích na Chrudimce u parku Na Špici.

Víte, mně to je už takové skoro až trapné to psát pořád dokola, ale ta třída má energii a houževnatost, kterou… kterou prostě nedokážu vysvětlit! Pokud by všichni dokázali držet pohromadě, potlačit ego, vydat ze sebe to nejlepší a spojit se za společným cílem – a řekněme si na rovinu, že na tom stále pracujeme, zlepšujeme se, ale je tu ještě hodně věcí, ve kterých na sobě musíme zapracovat – mohli by se celí Avengers jít klouzat, protože tohle by byla síla, která by se nedala zastavit ničím. Kdoví, třeba jednou bude.

Pár dojmů k dneška a vlastně i včerejšku… Asi tak. Já už jsem prostě na tyhle akce zřejmě moc starej, včera padesát kiláků v počasí, které by se víc hodilo na Saharu než do našeho Polabí, sedm a půl hodiny cyklistiky, kdy jsme zažili snad všechno, co k ní patří a vyšťavili se na doraz, no a přijde další den, já sotva lezu z postele, sotva se doplazím přes město do práce a tam už čeká parta napumpovaná adrenalinem a lačnící po dalším dobrodružství a zážitcích bez špetky únavy. Ty kráso! Nechyběl nikdo kromě dopředu nahlášených absencí, nikdo si nenechal ujít další společnou akci a zároveň fyzicky náročnou zkoušku.

No a pak už jela taková ta naše klasika, že jo. Šli jsme se 7.B (velké díky paní učitelce Pospíšilové, která akci zorganizovala i pro nás!). 7.B šla první, my druzí… Proč by ne… Jenže… Naštěstí se ukázalo, že 7.B jsou, minimálně co se chůze týče, také dobří nezmaři, takže i když paní učitelka Pospíšilová vyhlásila „pohodové tempo“, byla to pro nás snesitelně svižná chůze, a kromě pár brblání o pomalém tempu, si nikdo nestěžoval a odsýpalo nám to spolu hezky. Až v Kuněticích se to zvrtlo…

Pojedeme po skupinkách, nebo dohromady? Kdo pojede první, 6.B, nebo 7.B? Víte, naivně jsem se domníval, že to je přece jedno. A že 7.B se může nalodit jako první, v poklidu se zformovat, my za nimi, plavit se společně… Nicméně… Jak je naším dobrým zvykem v 6.B… Už asi tušíte, co přijde, že ano? Zatímco žáci 7.B jeden za druhým spořádaně nasedali na paddleboardy z mola za kunětickým mostem, Zářezáci vzali vodu útokem z celého pobřežního pásu (hlavou mi blesklo jen: „Ty vole, Normandie hadr!“) a než jsem se vůbec dostal ke svému paddleboardu, měl jsem polovinu třídy ve vodě, než jsem se konečně dostal na vodu i já (samozřejmě bez pohodlí mola, musel jsem skočit skrz bahno, rákosí, podvodní miny atd.), viděl jsem jen červené vesty (to byla naše barva), jak se kdesi vpředu vzdalují za první zátočinu…

Ne, to zase přeháním. Tady je třeba zdůraznit jednu věc. Když jde do tuhého, vím, že se na tuhle partu můžu spolehnout. Že když se řekne, tohle fakt ano, tohle fakt ne, tak to tak bude fungovat. Takže jsme se stihli zformovat i spočítat ještě před podjetím kunětického mostu a vyrazit na plavbu, která symbolicky završila našich společných deset měsíců. Bez problémů. Bez rozčilování se. Fungovalo to. Pouze tu 7.B jsme jaksi nechali někde za sebou, i když jsme se nikam nehnali a možná víc než na prknech byla většina lidí ve vodě a na soutok Labe a Chrudimky jsme tak nějak „dopluli“. Tady pak většina účastníků zájezdu využila skákací nafukovací atrakce a další desítky minut je vzala útokem s vervou Vikingů.

Velké poděkování si stejně jako minule zaslouží skvělá paní psycholožka Zuzka Virtová (díky!), která nám opět pomáhala zdolat všechny nástrahy akce a za žádných okolností kolem sebe nepřestávala šířit dobrou náladu a optimismus. A paní učitelka Dominika Pospíšilová, která celou akci zařídila a připravila (a já měl taky jednou bez práce koláč).

No a to je konec, dámy a pánové… Zítra (dnes) ještě rozdat (převzít) vysvědčení a šestý ročník je definitivně minulostí. Uf, uteklo to. Trochu to připomínalo řeku. Chvíli divoké peřeje, pak zase klidná část, křivolaké zákruty i dlouhé přehledné úseky… Bylo toho hodně, spoustu věcí jsme zvládli, v mnoha ohledech jsme se posunuli o značný kus dál v našem osobním rozvoji, ale současně ještě hodně práce zůstává před námi a na spoustě věcí musíme zapracovat hned v sedmém ročníku, pokud naše společná cesta bude dál pokračovat (člověk nikdy neví, co bude za dvě minuty, natož za dva měsíce…).

Krásné prázdniny a dávejte na sebe pozor, 6.B!