Praotec Čech to při svém putování na Říp neměl vůbec jednoduché. Nevíme, jaký povoz na cestu použil, ale pokud to bylo něco na způsob našeho autobusu, musel to být člověk velice odhodlaný, když nevylezl raději na první kopec, co po cestě potkal.
Při naší cestě na Říp se nám smůla nalepila na paty zřejmě už v Luční. Autobus vzdychal na každém metru, za Prahou jsme mu museli krátce domlouvat, a když se v dáli vynořily stěny Malé pevnosti Terezín, našeho prvního cíle, měl toho zřejmě dost, zakašlal a zastavil. Do Terezína jsme došli pěšky.
Studené, vlhké a zatuchlé cely Malé pevnosti nám postkytly alespoň malou představu o tom, jaké utrpení tam museli snášet věznění lidé. V malé cele pro šedesát lidí nás bylo o patnáct méně, tísnili jsme se a po chvíli se rvali ven na čerstvý vzduch. A to jsme byli dobře oblečení a zdraví. Na takových místech není prostor na žerty, snad alespoň to si pro případné další návštěvy všichni zapamatují.
Autobus se umoudřil a rozhodl se, že nás na ten Říp přece jen doveze. Bůh ví, kdy tam praotec Čech lezl, snad to bylo někdy v létě, protože teď na podzim tam fučelo ze všech možných i nemožných stran. Velký dík patří majiteli panství Lobkovicovi, který v 19. století nechal Říp zalesnit. Sice nás připravil o výhled na zemi zaslíbenou, ale alespoň nás vítr neodnesl zpět k Visle a Dněpru. Odměnou za výstup nám pak byl pohled na krásnou románskou rotundu na vrcholku, i když někteří ocenili víc místní stánek s občerstvením :-)
Splavně probíhající zpáteční cesta skončila v Praze-Libni. Teprve po hodině, kdy Pavel Kozák s Jirkou Jáklem vytrvale hučeli do motoru autobusu prosby a výhružky a asistovali panu řidiči při opravě, jsme mohli pokračovat v cestě. U Bohdanče nastal konec definitivní, ale přistavený náhradní autobus nás pak už v klidu dovezl zpět ke škole.
Ani se nechce věřit, že může tolik zážitků přinést jedna exkurze :-).
-
Malá pevnost Terezín -
Na Řípu -
Opraváři
-
Opraváři
